Tož vitajte, když už ste došli…!

Tak nějak by Vás přivítala valašská gazděna, když by jste začátkem minulého století zavítali do jejího domu, teda spíše do její chaloupky. A možná by kolem ní bylo i pár malých dětí, protože ty větší už by gazdovi pomáhaly na poli nebo v lese. Někde na dvorku by jste mohli potkat i staříčka nebo stařenku, kteří by si s Vámi rádi pobesedovali. Na oplátku by jste se o nich dozvěděli ledasco zajímavého o životě a o starých časech, které možná byly těžší než ty naše, přesto na ně rádi vzpomínají. Gazděna by Vám mezitím na přivítání postavila na stůl vařené zemáky a mléko, nejčastější to stravu obyčejných Valachů…

Že se gazděny musely umět v hospodaření dobře obracet, to by Vám bylo zřejmé hned po překročení prahu. Učily se od malička, jak se postarat o mladší sourozence, jak uvařit jídlo pro ty, kteří přijdou z pole či hory, jak vyprat prádlo, jak ušít košile, jak poklidit dobytek, jak vypěstovat na poli zemňáky, pohanku, řepu i obilí. Jak obilí sklidit, vymlátit, semlít. Jak na zahrádce zasadit rozmarýnku i jiné koření a také co na loukách či v hoře nasbírat za byliny, když na léky od doktora nejsou peníze…

Život v tvrdých podmínkách tyto ženy naučil pracovitosti, houževnatosti, skromnosti a také pospolitosti. Moc toho samy neměly a přesto uměly rozdávat širokým srdcem. Ne nadarmo se říkalo že : ´´Valach měkké srdce má, ale tvrdú hlavu. ´´

A právě takovým ženám by stránky Valašské gazděny chtěly vzdát úctu a poděkovat jim za to obrovské nehmotné bohatství, které nám zanechaly. Využívejme ho spravedlivě, doplňme našimi zkušenostmi a naším srdcem a předejme dalším generacím.